Dutá zem

Úvodní slovo německých vydavatelů:

Po té, co jsme v minulosti vydali některé důležité knihy, popřípadě, co distribuujeme ve spolupráci s nakladatelstvími některé důležité tituly jako například Knihy RAMTHA, Bohové z ráje, Teslovy knihy a další, jsme se rozhodli zveřejnit překlad deníku admirála Byrda, který nám byl poslán k zveřejnění.

Dostáváme v průběhu měsíce různé manuskripty. Většinu z nich nemůžeme v takové míře ocenit, jak by bylo asi správné, ale přesto z toho vznikají dobrá díla. Ověřovali jsme a přezkoumávali, co nám bylo nabízeno. U tohoto spisu tomu tak být však nemohlo. Nemáme žádné informace o člověku, jenž nám tento překlad poslal a přesto považujeme to, co admirál Byrd prožil, za tak

důležité, že to bezvýhradně zveřejňujeme. V tomto záměru jsme byli posíleni, když jsme od

jedné zákaznice obdrželi časopis ZEITENSCHRIFT, ve kterém jsme našli téměř identický překlad. Ten časopis si můžete rovněž objednat přes edici Pandora. Necháváme to na čtenářích, zda ty

záznamy odsunou do říše fantazie, nebo je vezmou vážně. Považujeme však tento manuskript za natolik důležitý, že ho v této malé formě vydáváme.

Máte-li další informace o admirálu Byrdovi, nebo o podkladech teorie duté země, budeme rádi, pošlete-li nám je.

Tým EDICE PANDORA.

Richard Evelyn Byrd

Richard Evelyn Byrd pochází z jedné z nejlepších rodin z Virginie. Jeden člen rodiny založil r.1737 Richmond – hlavní město Virginie.

Narozen 14.10. 1888 ve Winchestru, ve Virginii. Navštěvoval nejprve školy ve svém rodném městě, kde však ale brzy zjistil, že v jeho žilách proudí dobrodružná krev. Již ve svých dvanácti letech podnikl zcela sám cestu do světa. Následně

absolvoval vojenskou školu ve Virginii a poté vstoupil do námořní akademie, kde r.1912 získal svůj diplom. O tři roky později se 27letý námořní důstojník oženil s dívku ze vznešené rodiny v Nové Anglii, kde pak také se svou rodinou žil.

Během první světové války velel Byrd americkým námořním jednotkám v kanadských vodách. V roce 1921 byl převeden v hodnosti Lieutenant Commander mimo službu. Rozhodl se věnovat polárnímu výzkumu letecky.

Údajně roku 1916 měl poprvé přeletět severní pól a v červnu následujícího roku podnikl Byrd dramatický transatlantický let z New Yorku do Ver- sur Mer v Normandii. Tuto vzdálenost, 6000 km opakoval ve 46 hodinách zpět. V té době to byl obrovský výkon. Byrd vedl rovněž různé expedice v Antarktidě a r.1919 byl za své velké zásluhy povýšen na Kontraadmirála.

Avšak jeho největší objevy teprve na něho čekaly. Roku 1947 vletěl se svým radistou 2700 km do otvoru země na severním pólu.

O devět let později, 13.1. 1957, učinil to samé na jižním pólu. Tentokrát vletěl 3700 km do nitra země. Asi o rok později, 11.3.1957 zemřel jako zklamaný muž, kterému nebylo umožněno, aby své obrovské objevy sdílel s lidstvem.

Úvod

Úkol, kterým NAVY pověřila admirála Byrda byl jasně definován – přeletět severní pól. To se mělo stát 12.2.1947. Ale on ve skutečnosti vletěl, aniž by si to zpočátku uvědomoval, do nitra země. Objevil vchod do „vnitřního světa“.

Navázal kontakt s „velkými světlovlasými bytostmi s modrýma očima“. Obdržel od nich

poselství pro lidi „vnějšího světa“. Toto varování zůstalo, i s jeho zápisky a nákresy, celá léta pod zámkem.

Za toto potlačení informací byla zodpovědná vládní místa US, zejména Pentagon. Zatím však proniká stále více informací na povrch. I ty tzv. „nejlépe střežená tajemství“ vycházejí na světlo, neboť pravda nemůže být navždy umlčena.

Stále více důkazů vydává svědectví ať již o tématu „mimozemské inteligence“, „Experimenty s časem a kontrola vědomí“, nebo „Tajná světová vláda“, „Nové technologie“, či jako v tomto případě podklady pro „Složení světa“.

Ti kteří si mysli, že jsou pravými vládci, neudrží nic pod pokličkou a stále více informací vyjde na povrch. Lidé jsou připraveni k osobním obětem, aby se tyto informace šířili a posloužily pravdě.

Zde je část – F. D. Roosvelt – která nebyla zatím přeložena

Další pokračování.

Úvodní slovo admirála Byrda

Tento deník píši potají, ve skrytu. Obsahuje zápisky z mého Arktického letu 19.2. 1947.

Jsem si jist, že přijde čas, kdy všechny domněnky a úvahy lidí o této věci se stanou bezvýznamnými a lidé tu nezvratitelnost pravdy budou muset přijmout.

Nebylo mi dáno, abych sám tyto zápisky zveřejnil. Možná, že se ani nikdy na veřejnost nedostanou, ale já musím svůj úkol splnit a všechno co jsem prožil, zde zapíši.

Jsem si jist, že si je lidé jedou přečtou, a že nadejde čas, kdy chamtivost, nenávist a moc určité skupiny, člověka na jeho cestě k pravdě již více nezadrží.

Z PALUBNÍHO DENÍKU

Máme značné turbulence. Stoupáme do výšky 2900 stop (885m).

Letové podmínky jsou opět dobré. Pod námi vidíme obrovské masy ledu a sněhu.

Všimli jsme si žlutavého zabarvení sněhu pod námi. To zabarvení dělá rovnoměrný vzor.

Klesáme dolů, abychom se na ten fenomén mohli lépe podívat. Nyní můžeme rozeznat různé

barvy.Vidíme i červenou a fialovou barvu.

Letíme přes toto území ještě dvakrát a pak se vracíme zpět na náš původní kurs.

Provádíme opět kontrolu pozice s naší základnou.

Předáváme všechny informace ohledně zabarvení sněhu a ledu.

*****

Naše kompasy se zbláznily.

Oba kompasy, Kreisel jakož i Magnetkompas se točí dokola a vibrují.

Pozici a směr nemůžeme našimi přístroji přezkoušet.

Zbývá nám jen sluneční kompas. S ním můžeme držet směr.

Všechna přístroje fungují nedostatečně a velice pomalu.

Zamrznutí můžeme však vyloučit. Nelze jej prokázat.

Uviděli jsme před sebou hory.

*****

Stoupáme na 2950 stop (900m). Dostáváme se opět do prudkých turbulencí.

*****

Před 29 minutami jsme tyto hory spatřili poprvé.

Nemýlili jsme se. Jde o celý horský pás.

Není nikterak velký. Nikdy jsem předtím ten horský pás neviděl.

*****

Mezi tím jsme přímo nad ním.

Letíme rovně dál, stále směr sever.

*****

Za pohořím leží opravdu malé údolí.

Údolím se vine řeka.

Žasneme. Zde přeci nemůže být žádné zelené údolí.

Zde již mnohé vůbec nesouhlasí.

Pod námi by měli být masy sněhu a ledu.

Za zádí letadla vidíme svahy, pokryté velkými stromy

Naše kompletní navigace vypadla.

Kreiselkompas nepřetržitě pendluje sem a tam

*****

Klesám nyní na 1550 stop ( 470m).

*****

Stáčím letadlo prudce doleva.

Nyní mohu vidět to údolí pod námi lépe.

Ano, je zelené.

Je porostlé stromy a keři.

Vládnou zde jiné světelné podmínky.

Nevidím nikde slunce.

*****

Provádíme znovu otočku doleva.

Nyní jsme spatřili pod námi vzrostlé zvíře.

Mohl by to být slon.

Ne!

Je to neuvěřitelné, ale vypadá to jako mamut.

Je to skutečně tak. Máme pod sebou vzrostlého mamuta.

*****

Klesáme ještě níž

Jsme teď ve výšce 1000 stop (305 m

*****

Prohlížíme si to zvíře dalekohledem.

Je to jisté. Je to mamut, nebo nějaké zvíře, které se mu podobá.

Předávám naše pozorování vysílačkou na základ

*****

Mezi tím přelétáme nad dalšími malými zalesněnými kopci.

Jsem tím zcela užaslý. Tady něco vůbec nehraje.

Všechny přístroje opět fungují.

Značně se oteplilo.

Na ukazateli je 74°Fahrenheita (23oC)

Udržujeme náš kurs.

Nemůžeme naši základnu více kontaktovat, neboť vysílačka vypadla.

*****

Krajina pod námi je stále rovnější.

Nevím jestli se správně vyjadřuji, ale všechno působí naprosto normálně, a před námi leží

jednoznačně nějaké město!!!

To je nyní skutečně nemožné.

Všechny přístroje vysadily.

Celé letadlo se dostává do houpavého letu!!!

Můj ty BOŽE!!!

*****

Za letadlem a nad letadlem se objevují zvláštní létající objekty.

Jsou velmi rychlé a přicházejí podélně.

Jsou tak blízko, že mohu vidět jasně jejich značky. Je to zajímavý symbol, o kterém nechci mluvit. Je to fantastické. Nemám vůbec tušení, kde jsme.

Co se s námi stalo?

Já to nevím.

Přezkušuji mé přístroje – ty jsou však zcela vypadlé.

*****

Jsme mezitím obklíčeni těmi talířovými létajícími objekty.

Zdá se, že jsme zajati. Létající objekty vyzařují vlastní zdroj světla.

*****

V naší vysílačce to zapraská. Nějaký hlas nás oslovuje v anglickém jazyce.

Hlas má německý akcent:

„VÍTÁME VÁS NA NAŠEM ÚZEMÍ, ADMIRÁLE!!!

Za rovných sedm minut vás necháme přistát.

Uvolněte se admirále, jste v dobrých rukách.“

Nyní vypadly úplně i naše motory.

Kontrola celého letadla je v cizí režii.

Krouží jen kolem sebe.

Žádné mé přístroje nereagují.

*****

Dostáváme zprávu. Pak další zprávu, která nás připravuje na přistání, načež začínáme bez prodlení přistávat.

Celým letadlem prochází sotva znatelné lehké chvění.

Letadlo klesá k zemi – jako v nějakém obrovském, průhledném výtahu.

Snášíme se lehce dolů.

Dotyk se zemí je téměř nezaznamenatelný. Je cítit jen krátký, lehký náraz.

*****

Provádím mé poslední palubní poznámky ve spěchu.

*****

K našemu letadlu přichází malá skupina mužů.

Jsou velice vysocí a mají blond vlasy.

Vzadu vidím nějaké osvětlené město. Zdá se, že svítí v záři duhy.

Ti muži jsou bezpochyby neozbrojeni.

Nevím, co nás ještě čeká. Něčí hlas mne oslovuje mým jménem a sděluje mi rozkaz, abych odevřel. Poslechnu a odevírám kokpit.

*****

Zde končí záznamy v palubním deníku

Vše, co nyní následuje, píši ze svých vzpomínek.

*****

Je to nepopsatelné, fantastičtější, nežli jakákoli fantazie, a kdybych to býval sám nezažil, označil bych to za naprostou ztřeštěnost. My oba, já a můj radista jsme odváděni od letadla. Odevšad nás srdečně zdraví. Pak nás vedou k nějaké klouzavé plošině, která slouží jako dopravní prostředek. Nemá žádná kola. Obrovskou rychlostí se blížíme k zářivému městu. Ta nádhera barev města pochází pravděpodobně z křišťálu podobného materiálu, z něhož je město postaveno.

Brzy zastavujeme před jednou impozantní budovou. Takovouto architekturu jsem doposud ještě nikde neviděl. Nedá se s ničím srovnávat. Architektura jako by vzešla přímo z rýsovacího prkna od Franka Lloyda Wrighta, eventuálně z nějakého filmu od Buck Rogerse.

Dostáváme teplý nápoj. Tento nápoj chutná jinak než všechno, co jsem kdy okusil. Žádný nápoj, žádné jídlo nemá srovnatelnou chuť. Chutná prostě jinak, ale skvěle.

Uplynulo asi deset minut. Přicházejí k nám dva muži, jenž jsou našimi hostiteli. Oslovují mne a sdělují mi, že mám jít s nimi. Zdá se, že nemám jinou volbu, než abych jim vyhověl. Rozdělili jsme se tedy. Nechávám svého radistu o samotě a následuji ty dva muže. Za chvíli jsme u výtahu, do

kterého vstupujeme; jedeme směrem dolů. Když výtah zastavuje, otevírá se bezhlučně od spodu nahoru!

Jdeme dlouhou tunelovou chodbou, která je osvětlena světle červeným světlem. Zdá se, že to světle červené světlo vychází ze samotné chodby. Přicházíme k jedněm velkým dveřím. U nich zastavujeme a čekáme. Nade dveřmi je nějaký nápis, o kterém nemohu nic říci. Dveře se vysouvají bezhlučně do strany. Nějaký hlas mne vybízí, abych vstoupil.

„Buďte zcela bez obav, admirále,“ uklidňuje mne jeden z mých průvodců, „Očekává vás Mistr!“ Tak tedy vstupuji.

Jsem jako oslepen. Ta pestrost barev, světlo, které naplňuje prostor. Nevím kam s očima. Musím si na ten nový stav zvyknout. Trvá to chvíli než mohu rozeznat, co mne obklopuje. To, co nyní vidím, je to nejkrásnější, co jsem kdy spatřil. Je to nádhernější, krásnější a honosnější, než jsem schopen vylíčit. Myslím, že žádná řeč není s to slovem vyjádřit to, co zde vidím. Má pozorování a vzpamatování se jsou přerušeny melodickým a dobrosrdečným hlasem:

„Je mou ctí vás přivítat. Buďte co nejsrdečněji vítán, admirále“.

Přede mnou je muž ušlechtilého vzezření a jemných rysů. V obličeji, jenž nese stopy vyzrálosti. Sedí u impozantního stolu a pohybem ruky mne vybízí, abych se posadil na jednu z přistavěných židlí. Přijímám jeho výzvu a usedám. Muž sepne prsty a usmívá se na mne.

„Pustili jsme vás k nám, poněvadž máte pevný charakter a v tom světě nahoře něco znamenáte.“

„Ve světě tam nahoře?“, lapám po dechu. „Ano“, odpovídá muž na mé myšlenky.

„Jste teď v říši Arianni, v nitru světa. Nepočítám s tím , že vás dlouho na vaší misi zdržíme. Brzy budete opět na povrchu země. Ale nejdříve vám sdělím, proč jste tady, admirále. Sledujeme dění nahoře na zemi. Náš zájem vzrostl, když jste shodili první atomovou bombu na Hirošimu a Nagasaki. V tuto zlou hodinu jsme přiletěli s našimi létajícími plavidly do vašeho světa. Museli jsme sami vidět, co vaše rasa učinila.

To už je mezitím dlouhá doba a vy byste nyní řekli, to jsou již dějiny. Ale pro nás je to významné – nechte mne prosím pokračovat. – Doposud jsme se do vašich šarvátek a válek nevměšovali – vaše barbarství jsme připouštěli. Nyní jste však začali experimentovat se silami, které nejsou pro člověka – atomová energie. Pokusili jsme se o něco. Předali jsme mocipánům světa poselství – ale oni si myslí, že na nás nemusí dát. Proto jsme si zvolili vás. Máte podat svědectví, svědectví o tom, že my a tento svět uvnitř země existujeme, že skutečně žijeme. Rozhlédněte se a brzy zjistíte, že naše věda a naše kultura jsou několik tisíc let starší, než ty vaše. Podívejte se, admirále.“ Ale co to má se mnou co dělat? Přerušil jsem Mistra. Zdálo se, že se Mistr do mne ponořil a po té, co si mne nějaký čas odměřoval a odpověděl: „Vaše rasa dosáhla bodu ze kterého není návratu. Mezi vámi jsou lidé, kteří jsou schopni a připraveni zničit celý svět, než aby se vzdali své moci o které si myslí, že ji mají.“

Kývnutím hlavy jsem mu dal na srozuměnou, že chápu o čem mluví. Proto pokračoval:

„Již dva roky se snažíme navázat s vámi kontakt, ale vy odpovídáte na všechny naše pokusy vaší agresivitou. Naše vzdušná plavidla jsou vašimi bojovými letouny pronásledována, napadána, odstřelována. Nyní vám musím říci můj synu, že se blíží hrůzné časy. Mocná bouře se přežene přes vaši zemi a dlouho bude běsnit. Vaši vědci a vaše armády budou bezmocné a nezmohou proti tomu vůbec nic. Ta bouře bude mít v sobě takový náboj, že veškerý život vaše celá civilizace, a veškerá kultura budou zničeny a vše se ponoří do chaosu. Právě skončená válka (druhá světová válka) byla jen předehrou toho, co se vám může přihodit. Pro nás zde, mnou nastíněná apokalypsa, má den ode dne jasnější kontury.

Předpokládáte, že se mýlím.“ „Ne, ta doba již nastala a trvala pak 500 let“- odpověděl jsem Mistrovi.“

„Nikoli můj synu, bude to tak“, odpověděl on. „Potom ponuré časy přikryjí vaši zemi

mrtvolným rouchem. A přesto někteří z vás přežijí. Co se pak stane nemohu říci. Vidíme však v daleké budoucnosti novou zemi, která vyroste z trosek starého světa. Lidé si vzpomenou na své legendární poklady a budou je hledat. A hleďte, ty legendární poklady budou zde, u nás. My to jsme, kteří je bezpečně uchovají. Až přijde čas, postavíme se na vaši stranu. Pomůžeme vám, abyste vaši kulturu a vaši rasu oživili. Pak snad už pochopíte, že válka a násilí pro budoucnost nemají místo. V čase, který přijde získáte opět staré vědomosti, které byly před tím. Od vás synu očekávám, že se vrátíte s těmito informacemi na povrch země.“

S tímto vybídnutím ukončil mistr svou řeč. A nechal mě zmateného sama sobě. Uvědomil jsem si, že má mistr pravdu. Snad z úcty, snad z pokory jsem se rozloučil mírným úklonem. Než jsem se nadál, objevili se ti dva muži, kteří mě sem přivedli, a ukázali mi cestu.

Obrátil jsem se ještě jednou k mistrovi. Na jeho staré ušlechtilé tváři byl teplý, přátelský úsměv. „Přeji vám šťastnou cestu, synu.“ Dal mi poslední znamení přátelství na cestu. Pak bylo setkání nenávratně u konce.

Šli jsme zpět k výtahu. Jeli jsme nahoru. Jeden z mých průvodců mě upozornil na to, že máme nyní naspěch.

Mistr nechtěl náš letový plán narušit a krom toho bylo důležité, obdržené poselství okamžitě předat dál.

Neměl jsem k tomu žádné komentáře.

Když jsem se vrátil k mému radistovi, zjistil jsem, že má strach. Zračil se mu v jeho obličeji.

Všechno je v nejlepším pořádku, neexistuje důvod k nepokoji, snažil jsem se ho zbavit strachu. Společně jsme pak šli s našimi průvodci k létající plošině, která nás v mžiku dopravila k našemu letadlu.

Motory již běžely. Usadili jsme se ihned v kokpitu. Celá atmosféra svědčila o akutním spěchu.

Nutnost okamžitého jednání byla zřejmá.

Hned co jsme zavřeli kokpit, se vzneslo naše letadlo neviditelnou silou do výše 2700 stop (825m).

Dva letící talíře nás doprovázely. Drželi se od nás ale v patřičné vzdálenosti.

Tachometr neukazoval žádnou rychlost, ačkoliv jsme enormně zrychlovali.

Naše vysílačka zase fungovala a tak jsme obdrželi od našich doprovodných létajících objektů vzkaz:

Od teď můžete opět všechny vaše přístroje používat, admirále, jsou opět funkční. Opustíme vás nyní. Nashledanou.

Sledovali jsme létající objekty očima, dokud se neztratili v modrém nebi.

Od teď jsme měli naše letadlo plně pod kontrolou.

Nemluvili jsme spolu. Každý z nás byl zaměstnán vlastními myšlenkami.

Závěrečný záznam z palubního deníku

Nacházíme se opět nad obrovským územím ledu a sněhu.

Od naší základny jsme vzdáleni ještě asi 27 minut.

Můžeme vysílat a oni odpovídat. Hlásíme, že je všechno v pořádku.

Základna se raduje, že je kontakt opět navázán.

Přistáváme měkce.

Mám před sebou úkol.

Konec palubního deníku

*****************************

4. března 1947:

Byl jsem na schůzi Pentagonu. Podrobně jsem vyprávěl o mých objevech a o poselství mistra. Vše bylo zachyceno a sepsáno. President byl rovněž informován.

6 hodin a 39 minut jsem zde držen, byl jsem podrobně dotazován bezpečnostním a lékařským týmem. Bylo to PEKLO!

Byl jsem postaven pod přísný dohled národnostní bezpečnostní složky Spojených Států

Amerických. Dostal jsem rozkaz, že musím o všem, co jsem prožil, zachovat mlčení – pro blaho lidstva.(?) Neuvěřitelné!

Bylo mi připomenuto, že jsem důstojník, a tím podléhám rozkazům, které musím poslouchat.

*********

30. 12. 1956

Poslední záznam:

Léta po roce 1947 nebyla pro mne právě příjemná. Dělám nyní poslední zápis do tohoto

mimořádného deníku. Chtěl bych ještě zmínit, že jsem ty objevy, které jsem učinil, uchoval v tajnosti, jak mi bylo nařízeno. To se však neslučuje s mým přesvědčením. Už cítím, že se mě přibližuje dlouhá noc. Avšak že tato moje tajemství se mnou nezemřou, nýbrž vyjdou najevo, jako všechny pravdy. Tak se stane!!!

Jen v tom může být jediná naděje pro lidstvo. Viděl jsem pravdu. Dovolila mi otevřít oči, probudit a osvobodit se. Vykonal jsem svou povinnost vůči obrovskému vojenskému a hospodářskému

komplexu. Moje dlouhá noc se blíží, ale vím, že bude mít svůj konec. Tak jako dlouhá noc Arktis má svůj konec, tak přijde i pravda jako zářící sluneční paprsek zpět a temné moci neproniknou do světa pravdy. Viděl jsem zemi na DRUHÉ STRANĚ PÓLU. Střed velkého neznáma…?

B.E. US Navy

*****

Z německého originálu přeložil Albert Den

„Když jsem si přečetl knihu Das Tagebuch des Admiral Byrd, kterou vydalo nakladatelství PANDORA, usoudil jsem, že by alespoň část měla vejít ve známost zde v Čechách, obzvláště část prognostická. Je to jakýsi doplněk k nyní velmi diskutovanému datu Mayů, tj. zimnímu slunovratu roku 2012, který je souhlasný s kalendářem krále Vena – I´ting.

Nevidím uváděné zkušenosti admirála Byrda jako bláznivou fantazii. On byl, jak se zdá, vyvolen bytostmi jiné dimenze k tomu, aby předal varování těm, kteří jsou schopni zničit naši Zemi, pro své hamižné, mocenské cíle. Odevřeli mu proto vstup do své sféry.

Samozřejmě, že pro lidi založené materialisticky, ať už to jsou lidé obyčejní, nebo vědci, to může být jen fantasmagorie. Co však mohou takovíto lidé vědět o stavbě Světa i kdyby se honosili tituly před a za jménem. Pokud to jsou materialisté, jsou to lidé ještě nedospělí. A protože právě takovíto lidé naše Zemi již dlouho ovládají, rýsuje se před námi velmi zlá budoucnost. Ale nic není náhoda. Lidský rod zasévá zlo už dlouho. Tvoří tudíž zlou karmu, která se skládá a zhušťuje se, až dojde k jejímu dozrání – a vybití. O tom mluví právě kalendář Mayů a I´ting, a také zde uváděné bytosti. Zdá se, že už není návratu. Zlo se nedá zastavit jiným zlem.

Studený Josef